Skoro půl roku jsem sbírala odvahu, abych Báru Hamblin, velmi inspirativní ženu a „mámu Nevýchovy“, oslovila s žádostí o rozhovor. Považovala jsem ji za nedostižnou, protože jsem nechápala, jak stíhá být stále skvěle naladěná, několikrát denně podporovat rodiče z Nevýchovy v uzavřených FB skupinách, k tomu psát krásné dětské knížky (Flandil ve školce) a ještě sama vychovávat dva úžasné kluky. Velmi si vážím toho, že si na mě přesto udělala čas a odpověděla i na otázky, které byly někdy celkem na tělo 🙂 Já jsem z toho rozhovoru nadšená a věřím, že i pro vás bude velmi inspirativní. Přeji příjemné čtení …

 

Jsi jednou z žen, ke kterým mnohé další vzhlíží jako k superženě. K tomu ještě píšeš krásné dětské knížky. Co ve svém životě považuješ za největší úspěch?

Bára: Tyjo, děkuju. Kdybyste mě viděly v každodenním nudném životě, připadala bych vám jako všední ženská, která se občas sype, občas nadává, hodně se směje i tragickým věcem, protože by jinak nepřežila ani den. Ale jsou dny, kdy se zastavím a říkám si: „Ty, Baru, ty zvládáš vychovávat dva skvělý kluky úplně sama!“ To asi považuju za svůj největší úspěch, jelikož jsem si nikdy nemyslela, že budu mít děti, nebyla jsem moc mateřský typ. To, že jsem někde našla sílu den za dnem být mámou od jejich narození až doteď.

Zvládat toho tolik, co ty – dva syny, péči o domácnost, psaní knížek, každodenně podporovat rodiče z kurzu Nevýchovy – a stále působit tak pozitivně je pro mnoho žen včetně mě trochu z říše sci-fi. Jak to děláš? Kde dobíjíš baterky?

Stanovuju si priority. Podle toho taky vypadá moje domácnost. Často se pohybujeme v bytě, který já sama nepovažuju za uklizený. Převážně bordel vládne naší domácností. Něco prostě musí jít stranou, když chci být s dětmi, chci psát knížky a chci být v Nevýchově pro maminky. Dělám jen to, co mě baví – a tím dobíjím baterky. Zajdu si na vínko s kamarádkou, něco si přečtu nebo napíšu deník (na ten se vždycky těším) a nebo se podívám na nějaký velmi nekvalitní film – v nich nacházím inspiraci pro vztah s dětmi (bez legrace, je v nich dost momentů, u kterých mi dochází různá AHA). Uklízím jen když mám náladu, jednou za čas, přestala jsem žehlit a hlavně řešit pravidelnost úklidu.

Jak ti u toho všeho pomáhá či překáží tvá ženskost? Dá se vůbec skloubit s výchovou dvou synů a životem, ve kterém se musíš sama postarat o rodinu?

Určitě dá. Strašně ráda se namaluju, pěkně obléknu a jdu ven s kamarádkou. Miluju, když se za mnou někdo otočí a nebo se na mě usměje, cítím se v tom dobře, chtěná, ženská, krásná. A tak pro to hodně dělám, starám se dost o své tělo a vizáž. Nechodím na žádné procedury, ale starám se hodně o tělo zevnitř – strava, spánek (spím dlouho, potřebuju minimálně 8 hodin, abych byla odpočatá), odpočinek, moje pohodlí a to se pak odrazí i ve tváři i na těle. Prostě spokojenost v životě, odpočatost – pro mě základem toho, jak vypadám zvenčí. A starost o rodinu mi v tom nebrání, kluci jsou větší a jejich potřeby mít maminku pořád u sebe už opadly samy od sebe, dávají mi dost prostoru být Bárou a ne jen mámou. Jsem jim vděčná!

V čem podle tebe dělají ženy největší chybu? Co jim brání mít se rády a žít spokojený život?

Myslím si, že se cítí provinile, když neuklidí, když něco doma není úplně upravené, není navařeno, když se nestarají o domácnost tak, aby to na ní bylo vidět, když si jdou ven popovídat s kamarádkou a mají partnerovi nechat doma děti. Možná se bojí, že muž odejde, že mu rodina a kamarádi řeknou „koho sis to vzal, já bych to nezvládl“ a on pak o tom bude přemýšlet a bude chtít jinam, kde tohle všechno dostane. Já v sobě nemám ten strach, co by bylo, kdybych byla sama sebou … ať muž odejde, jestli to není pro něj, má na to právo. Protože tím pádem ani on není tím, s kým já chci být.

Ženám chybí sebeláska. Netuší, že mít se ráda, neznamená jen dopřát si horkou vanu, čokoládu a jednou za měsíc drink s kamarádkou. Sebeláska znamená nedovolit lidem chovat se k nim bez respektu. Ženy mají strach se ozvat, dělat to, co jim dělá radost – že je někdo bude soudit, že jim někdo něco řekne a ony nebudou vědět, jak reagovat, že je lidé nebudou mít rádi … a tak radši budou žít život tak, jak je, protože ta jistota toho, že žiju v něčem, co znám dobře, je pro ně lepší varianta, než jít do nejistého života, kde sice budu sama sebou, ale nevím, co se kde stane. Je to pochopitelné, také nemám ráda radikální změny a také mám strach z nových věcí. Ale základem spokojeného života je žít takový život, abych v něm byla šťastná hlavně já.

Co myslíš, že je pro ženu důležité, aby zvládala všechny životní výzvy a speciálně partnerskou výchovu? Na co by neměla zapomínat?

Na sebe by neměla zapomínat! A to hlavně! Od toho se odvíjí spokojenost a partnerství celé rodiny. Měla by začít u sebe, najít lásku k sobě tak, aby věděla, co je pro ni v pohodě a co už ne – v jakékoliv oblasti. Pak už půjde partnerství doma samo od sebe, děti budou její sebelásku kopírovat přirozeně.

Jak to bylo u tebe? Byla jsi vždy tak vyrovnaná a dobře naladěná nebo jsi měla i temnější období, kdy jsi nebyla spokojená sama se sebou?

No, abych byla upřímná, já jsem vždycky byla taková vypohoděná a v klídku, nic moc mě nerozhází. Dobře naladěná taky, ale jsem vcelku melancholická povaha a jako teenager jsem si libovala v takových temných náladách. Když se na to zpětně dívám, tak mi v tom tehdy až tak dobře nebylo, ale připadalo mi to něčím tak blízké a táhlo mě to hodně. Jinak mám v sobě nějaký humorný gen – sranda je pro mě asi takovou obranou proti těm temným věcem v mém životě. Abych se nehroutila, přinesla jsem si do života humor (někdy na základní škole) a tím se obrnila. Možná to není úplně ideální strategie, ale zatím jinou nemám a mně vyhovuje žít v legraci. Aktivně ji vyhledávám.

Kde byl tvůj bod zlomu? Co bylo tím momentem „A DOST“ od kterého jsi začala svůj život řídit úplně jinak?

Největší zlom přišel v době, kdy jsem byla 3 měsíce těhotná s mladším synem. Pochopila jsem, že můj život nikdy nebude s tátou mých dětí. A tak jsem se odpíchla ode dna a začala si žít po svém. Přišla neskutečná úleva, svoboda a pocit „velikosti“ jakoby. Jako kdybych najednou vyrostla. Bylo mi sice smutno, ale moc dobře. Měla jsem pocit, že jsem hodně silná.

Co se od té doby změnilo?

Rostu dál, ten pocit síly je čím dál větší. Je ve mně jistota jako nikdy předtím. A i když nevím, kam a za čím jdu, nemám žádný cíl v životě, tak mám v sobě super pocit, že si můžu dělat, co chci. Pocit svobody, že můžu. Jsem šťastná a vím, co dělám. I když se mi něco nepovede, nepovažuju to za hrůzu, ale jdu dál a zkouším to znovu a znovu, pokud to pro mě pořád ještě má smysl. A když ne, opustím to a jdu dělat něco jiného. Neztrácím tím už čas.

Jsou nějaká ženská přesvědčení, která vnímáš jako škodlivá nejen ve výchově, ale i ve vztahu ženy sama k sobě?

Myslím si, že sebedestruktivní ve vztahu ženy sama k sobě je utápět se v tom, co se stalo, co jsem udělala špatně, pitvat to dokola. Stalo se to a jedu dál. Už je to v minulosti, v přítomnosti a budoucnosti to nemá místo. Ať už je to ve vztahu k manželovi, dětem, rodičům … Zaměřit se na to, co budu dělat dál, tam investovat energii. Minulost už nevrátím, ale budoucnost můžu udělat jinak.

Ve výchově vidím smysl jen v respektu, v ničem jiném. Jsem strašně agresivně nastavená proti fyzickému násilí, nemůžu ho vystát a aktivně proti němu zasahuju, když ho vidím na ulici, i když to není moje věc. Nedokážu se na to dívat. Pak se, samozřejmě, omlouvám dotyčným, že jim lezu do sporu, ale to je pro mě přijatelnější, než jen projít kolem bez povšimnutí.

Kdybys měla dát ženám nějaký tip, jak žít život podle svého, co by měly udělat? 

Dělej jen to, co tě baví! Splň si svoje sny – hned, ne až … až … až … Život je krátký a byla by škoda v 80 letech říct: „Měla jsem to tehdy udělat, promarnila jsem šanci. Teď už je pozdě!“

Já si chci říct: „Fíha, to byla ale jízda! Žádná brzda! Můj život je nádhera!“ A jde to i s dětma. Jde to i bez manžela, bez partnera. Není tu žádná překážka, která tě může zastavit v tom, abys dělala, co ty chceš. Jen tvoje rozhodnutí to udělat, teď hned. Když se rozhodneš, cesta k tomu se objeví sama od sebe. Najednou uvidíš, co potřebuješ udělat, aby sis ten sen splnila. A ten pocit potom je k nezaplacení! Euforie!

je lektorkou a mentorkou ženského sebevědomí a autorkou Ženského tance. Pomáhá ženám na cestě za sebevědomou ženskostí, která podporuje každý jejich krok.
Motto: „Žena, která je spokojená ve svém těle, tvoří zázraky.“